Také znám muže, který si vzal jméno manželky, ale právě proto, že měl nehezké příjmení a v ženské variantě taky nic moc.

Já jsem si jako svobodná hlavně přála, abych měla příjmení, které nemusím vysvětlovat (hláskovat, prostě říkat, jak se píše). Chtěla jsem jméno, které vyslovím a lidé vědí. Jinak změny příjmení nelituju, i když nějaký čas jsem žila v takovém mezičasí, že jsem se nevnímala ani jako původní jméno, ani nové. (Např. Anna Malá, vdaná Stará - tak po svatbě jsem se už neidentifikovala s tím Anna Malá, ale ani ještě s tím Stará. Takové zvláštní to bylo.)

Když si dnes řeknete své jméno za svobodna - cítíte se tak? Identifikujete se s ním? Nebo ho již vnímáte jako cizí?

PS: Zase po dlouhé době hezké, naprosto obyčejné téma.