Přidat odpověď
Je těžší napravovat něco co už se pokazilo nebo začalo kazit, ale je rozhodně moc dobře že si to uvědomujete a chceš to řešit. A co nejdřív dokud jsou mladší, u velkých to jednak mění už těžko a navíc tam pak už nastupující pubertou dochází ke konfliktům jaksi z podstaty věci, a samozřejmě když to bylo divoké mezi sourozenci do té doby, tak puberta to spíš vygraduje. Důležité je podle mně zasít to semínko vzájemného vztahu v raném dětství.
Obecné rady je těžké dát, protože ta škála důvodů "proč" se to děje může být velká. A v zadání není moc informací co vlastně se mezi nimi děje. Roli hrají povahy, temperament a osobnost dítěte. Nicméně si myslím že zásadní roli u sourozeneckých vztahů hrají rodiče, kteří ať už vědomým či často třeba něčím nevědomým. A hlavně musí se začít ten vztah cíleně budovat hned od narození sourozence. "Samo" se to totiž podaří jen někdy.
Děti jsou velice citlivé na spravedlnost.
Tak asi začít u sebe, chování rodičů nebo i prarodičů bývá nejčastější příčina. Snažit se být fér k oběma, chválit. Trávit čas s nimi odděleně, ale trvat i na společném. Trvat na tom že se k sobě v rodině chováme slušně.
Pokud má starší mladšímu něco půjčit, musí to být i obráceně. I straší z toho musí mít nějaké výhody. Tohle bývá velice častá chyba, zvlášť u dětí stejného pohlaví. Počítá se že se starší podělí o své hračky, a proč kupovat nové lego, když máme doma plnou bednu.
Rozdíl 3.5 roku je složitý, je to v tom malém věku víc než aby byly automaticky i parťáci na hraní, a málo na to aby ten starší už některé věci pobíral rozumem.
Mám děti 2.5 roku od sebe. Mně zabíralo: od malička jsme nevyčleňovala staršího ani když jsem se srala o mimino, byl s námi u kojením koupání, přebalování. "Pomáhal" a byl chválen. Na půjčování hraček jsem netrvala, když půjčil, batole mu taky něco půjčilo.
Předchozí