Ad „new normal“.
Fascinuje mě, kolik lidí zde na Rodině dokáže s lehkostí „odmávnout“ cizí životy a „jistoty“ jako naprosto nedůležité. Když se malému dítěti ztratí oblíbená hračka, jak tady, tak na všech sociálních sítích je pokládáno za správné a přirozené hračku obstarat, protože „dítě na ní lpí“. Malé dítě, které má před sebou celý život s bambilionem možností. Velké dítě, dospělý nebo i důchodce, který už si většinu možností „osahal“ a ví, co mu vyhovuje a co ne nesmí lpět na ničem, jinak je nezodpovědný „vrah penzistů“ (často tedy sám sebe). Všichni „ti ostatní“ se mají vzdát školy, zájmů, svých vybudovaných firem, své práce („no a co, že jsi byl 30 let zvukař, jdi makat do Amazonu a buď rád, že ses nenarodil v Somálsku, blbečku rozežranej“), kontaktu se svými přáteli a blízkými. Jakékoli konstatování, že to někomu nevyhovuje, nedej Bože, aby z toho byl třeba smutný nebo v depresi, je okamžitě zlehčováno, protože „nikdo nemá nárok fňukat, že se už nedostane k moři, když se může doma zabavit paličkováním“. Všechno, čím ti lidé žili a co je naplňovalo se spláchne automaticky do hajzlu, a jediné, co „dostanou“ za svou oběť kromě výsměchu je – pro ně naprosto neakceptovatelná – vize „nového normálu“, kde se prostě nebudeme stýkat, nebudeme mít žádné zájmy a koníčky, ke kterým je potřeba shromažďování, nebudeme pracovat ani podnikat v oborech, kde by se, byť i s minimální pravděpodobností (viz papírnictví) mohl někdo nakazit. "Jo, tebe to nebaví? Tak to máš smůlu, sobeckej vrahu dědečků, musíš si holt najít něco jinýho."
Shodou okolností teď rediguji knihu jednoho poměrně známého amerického psychoterapeuta – pro půlku Rodiny by to měla být povinná četba – kde mj. píše: „Duševní zdraví souvisí s volbou. Čím víc možností volby máme, tím jsme šťastnější.“ Z toho, co čtu na Rodině mám fakt pocit, že tu převažují sociopatické osobnosti, žijící v bludu, že JICH se netýká žádné potenciální ohrožení kromě covidu, oni vždycky budou mít svou práci, své příjmy a své zájmy, nevadí jim žádná omezení a žádné trápení „jiných lidí“, protože ti se musí obětovat a uskromnit, protože priorita je pouze snížení jejich vlastního ohrožení chorobou a kdo to „nechápe“ nebo „zpochybňuje“, ten si nezaslouží nic jiného než výsměch a pohrdání.
„Rok, dva roky“ v tomhle stavu nejen nepřežije ekonomika, ale nepřežije to ani celá řada lidí donucených zavřít podnik, jít na pracák, izolovat se od blízkých. Zaklínáte se tu pořád důchodci, kteří zrovna jsou ta skupina, která má nejvíc na výběr – mohou se nejúčinněji izolovat, pokud se cítí ohroženi, a ty, kteří jsou odkázáni na pomoc ostatních (ústavy sociální péče, LDN, DD) má za úkol chránit stát, a zavřením papírnictví to skutečně nevytrhne.
Zastánci „nového normálu“ a „nutnosti radikálně změnit své životy“ berou ostatním možnost volby, která je důležitá (nejen) pro jejich duševní zdraví, ale z nějakého záhadného důvodu se cítí být „těmi lepšími“, těmi, co budou stanovovat pravidla a určovat ostatním, co je a co není správný.