Sedmi, měl 14 dní klidový režim a pořád spal a pak ho to najednou přestalo bolet a byl klid a už to bylo vyřešené. Dojedl antibiotika a bylo po problému. Blbý byl ten začátek neb jsme první den byli v nemocnici 12 hod. neb ho testovali nejdřív na kovid, pak až jsme mohli jít na vyšetření, pak retgeny, pak další odběry krve a spousta čekání neb nohu vůbec nemohl buď narovnat a nebo pokrčit. On není žádný Béčko a dost vydrží. Ortopédi se tvářili nad snímky zoufale neb na nich vůbec nic neviděli a kluk vypadal tak, že vůbec nikdo nepochyboval, že ho noha bolí. No a v celé té kovidové situaci nebylo možné se v nemocnici nějak občerstvit a já tam vyrazila prostě jen tak s kartičkou pojišťence a neměli jsme ani jídlo, ani pití, tak pak už měl i hlad a byl vzteklej. Duhý den jsme tam byli na vyšetření dalších 6 hodin, a takhle asi 3x. A když bolest začala ustupovat, tak jsem tam jela s manželem a znova retgeny, konzultace a po třech dnech popovážení vozíku pak jak blesk z čistého nebe že ho jdou operovat. V lednu jsem tam zase jezdila s tím prostředním synem neb měl zlomeninu v kotníku . My jsme neměli nic takového asi 4 roky. U nás doma si to neumíme prostě rozložit. Před pěti lety jsem tak takhle byla ve třech týdnech na šití se všema třema dětma. A když jsem sestře trdila, že si dcera rozrazila hlavu, když se ve dvě v noci chtěla přesunout k nám do ložnice, tak na mě neveřícné koukala, že už je to vážně na nahlášení na sociálku.