Přidat odpověď
Krajino,
když mě tohle nebere. Možná je to nějaká genetická porucha, protože syn to má úplně stejně, aniž bych na to měla nějaký vliv (ve dvou, třech letech jsem s ním žádný svůj vztah ke sportu neprobírala) - i jeho odmalička brala babička na všechny možné sporty, lyžovat, bruslit, učila ho jezdit na kole, vodila ho do Sokola... my to v sobě nemáme a kde nic není, ani smrt nebere.
Mě v mládí jakž takž bavil třeba fotbal na bázi amatérskýho čutání s velmi rozvolněnými pravidly, protože tam byla potřeba nějaká kooperace s týmem, zároveň s tělesným pohybem člověk zaměstnal i hlavu tím, že musel přemýšlet trochu dopředu, jak se situace na hřišti vyvine, když jsi stála v bráně, trénovala sis postřeh... a po skončení "zápasu" se šlo na pivo. Ale to je teď stejně zakázaný, i kdybych se do toho chtěla na starý kolena pustit. A baví mě plavat, když nejsou kolem žádný lidi, ovšem nedávám si k tomu žádné "úkoly a cíle", prostě plavu, dokud mě to baví. Běh je pro mě úplně marná aktivita, neumím se motivovat tím, že budu rychlejší než před týdnem, protože v tom nevidím žádnej smysl.
Předchozí