Přidat odpověď
škoda, že jsem na tuhle diskuzi neklikla dřív :)
Mám 2 kousky ve věku 15 (1. rok Gy) a 16 2.rok Gy) a taky se v tom šíleně plácáme.
U nás jsem teda já hodně měkká, ale zase jediná kdo má schopnosti dětem pomoct a nějak je kontroluje. Jsem člověk, co děti respektuje a spoléhá na jejich vlastní zodpovědnost, což když ony nereflektují, dostávám to pak sežrat pěkně. Zrovna dnes nevím jestli mám brečet nebo se na všechno vykašlat. Proč nemůžu mít chvíli klid?
Zlobí mne i 8 letá, která závidí starším, že jsou doma. Máme nějaké extra úkoly od školního psychologa kvůli čtení.
15 letá měla celý týden migrénu, o víkendu dobrý a dnes vstala zase s migrénou - se půjdu asi zastřelit. Za chvíli má jít na magnetickou rezonanci a její třídní mne celý týden uhání, že je potřeba něco dodat před klasifikací a zítra máme online schůzku mezi 6 očima.
Co s tou pitomou migrénou? A 16 letá je psychicky chcíplá, fláká online hodiny, má blok při nich mluvit do pléna, motivace nula - a to bylo dítě vždy ambiciózní a držák, premiant. Budu ráda, když nepropadne.
Někdy mi to přijde na jednu matku fakt dost. Jinak samozřejmě pracuju a jsem nesmírně vděčná, že toho teď není moc a kolegové se mnou soucítí, kdybych měla obvyklou pracovní zátěž, dávno jsem dala výpověď, protože víc už neunesu.
Jinak zákaz chodit ven je podle mne blbost. Nemusí se učit, hlavně ať plní úkoly, udělá testy a hotovo - pobyt venku je zdravý. Já mám teda spíš opačný problém, ty starší sedí celé dny doma. Ve střídavce mám teda jen tu 16. Ale když se podíváš do indexu, hádej, kdo je tam podepsaný - otec jakoby neexistoval prostě.
Předchozí