On samozřejmě JE lempl. Jenže potíž je, že my s MM taky. Já byla ve škole úplně stejná a ve spoustě věcí mi to zůstalo a MM byl asi trochu lepší, ale ne o moc.

Mám ale pocit, že za mých školních let jsem za to ve škole dostávala kartáč já a ne naši, zatímco teď jsme ti nedostateční my (dost se nezajímáme o pastelky) a kluk je naší obětí. Takže vlastně celý svůj život dostávám pojeb od nějaké učitelky kvůli hnusnýmu psacímu písmu, zapomenutýmu švihadlu, olámaným prvním dvou centimetrům pravítka a díře na špičce bačkory a nedokážu z toho vybřednout. (Když mi neřekne, že má díru ve školní bačkoře, tak v ní bude chodit napořád). V jedné generaci je to na dítě a v druhé na rodiče a já jsem vždycky v té nesprávné. Přitom mám pocit, že životem neproplouvám nijak neúspěšně. Mám vlastně problém jen se školami, resp škol se mnou.