Marťasíno,
hm, že bych se považovala za skvělou, když jsem nehledala to, co mi chybělo, ale spíš to druhé já?
Mě dodnes nepřestává svým způsobem fascinovat, jak strašně snadný je být s člověkem, se kterým není třeba nic obrušovat, proti čemukoli se vymezovat, o čemkoli se dohadovat... Od prvního dne, co jsme spolu začali "chodit" to bylo tak samozřejmý, jako vklouznout doma do starých papučí. Příjemný a pohodlný.
Jsme spolu deset let a za těch deset let jsme měli "komunikační konflikt" přesně třikrát, a i to se obešlo bez hádek a rozvášněných emocí.
Přitom nejsme až tak "stejní", spíš dokonale kompatibilní.