No. Takhle, já na ty psychický obtíže kvůli lockdownu taky moc nevěřila. Zvlášť na jaře. Ale pak jsem s tím byla konfrontována dost zblízka v okruhu blízkých a je to docela mazec. Takže popírat psychické následky lockdownu je asi tak chytré, jako popírat nasledky covidu. Řešením samozřejmě není otevřít děckám gymnastiku. Ale první krok správným směrem je prestat to popírat, přestat se tvářit, že je to problém slabších kusů a těch druhých. Protože spousta těch, co to neřeší teď, to bude řešit, až (jestli) se bude rozvolňovat. A kupodivu covid nám dal lekci, že na spoustu věcí je třeba se připravit (nachystat ochranné pomůcky, nakoupit je, naplánovat očkování) a tohle je další z nich. Problémy psychického rázu jsou, byli a budou, lockdown je u dost lidí zhoršuje, u dost lidí je naopak zhorší konec lockdownu. Strčit hlavu do písku a tvářit se, že nic jiného než písek nebo covid neexistuje, je naivní stejně jako strčit hlavu tamtéž a tvářit se, že covid je banalita. A přístup a to by jako měly děti chodit na gymnastiku za cenu toho, že jim umře babička, to úplně nevylepšuje. Vyvolává to pocity viny, je to fakt eklhaft argument.

A to nejsem pro rozvolňování vůbec ničeho v současné situaci, jsem pro dodržování pravidel a dodržuji je, covid a jeho následky rozhodně nepodceňuju, to upozorňuju rovnou.