"Bylo nebylo. Bylo to už hrozitánsky dávno, dyž eště lidi sami neuměli myslet ani mluvit, a museli čekat, až si přečtou takový velikánský plachty, noviny jim řikali. A dyž si je přečetli, tak teprve pak začali mluvit a řikat jeden druhýmu, co v těch novinách nestálo, tak se voba votáčeli a koukali, esli je někdo neposlouchá. A kterej nikdy neřikal nic, co by v těch novinách nestálo, a to, co tam stálo, řikal hodně nahlas a furt a furt a furt, ten měl nejvíc takovejch malejch papírků, kerejm se řikalo prachy, i dyž to žádný prachy nebyly, ale papírky, a ty papírky vyměňoval za věci, co si pro ně teďkon v komunyzmu může každej dojít do skladu a vodnýst si je domu, jako sou buřty a televizory a ženský a jiný věci, podle toho, kolik těch papírků měl. A tehdá žili taky takový ubohý lidi, kerý skoro žádný ty papírky neměli a chodili voblíkaný v takovejch tlustejch zelenejch šatech, všech stejnejch, a na noc je zavírali do takovejch smutnejch domů a přes den museli porád chodit v takovejch štrůdlech a jezdit v takovejch smradlavejch železnejch bednách, vodkaď vůbec nebylo vidět ven. A celý dni na ně takoví blbí chlapi se zlatejma hvězdičkama na ramenouch řvali a řvali a řvali, ale voni se nesměli vozvat, jenom museli klapat patama a řikat jedno jediný slovo Provedu! Provedu! Provedu!, a dyž ty zlí, uřvaný lidi povodešli, tak řikali jiný slova, ale ty se nám v literatůře nedochovaly. A večír tyhle ubohý smutný lidi sedávali v cimrách, ze kterejch nesměli ven, a vzpomínali na svý milý a byli moc smutný.

A za tim městem, co tam bydleli a kde nebyly žádný jiný domy než ty smutný, tam byla taková velikánská hora, úplně holá. A kolem tý hory, každej měsíc dycky vo ouplňku, scházeli se všechny ty smutný lidi a čekali a čekali a čekali. A koukali, jak vyšel měsíc. A jak ten měsíc jako rybí voko vyšel, tak se dívali celý napatý, a měsíc šel pomalu po vobloze a svítil, a voni na něj koukali a celí se třásli, jak byli napatý. A dyž ten měsíc došel až nad tu horu, země se zachvěla a vevnitř to zarachotilo,a ta hora se rozestoupila a z ní se k nebi vystrčila veliká holá prdel. A ten měsíc v ouplňku spad rovnou do tý veliký prdele a ty smutný lidi spustili náramnej jásot a křik a všichni volali jako jeden muž, až se to po celym tom smutnym městě rozlejhalo: Zas jeden měsíc v prdeli! A tak prdel se zase zatáhla zpátky do tý hory a ty smutný lidi vodešli zas do toho smutnýho města a byli zas smutný, až za měsíc zase přišli k tý hoře, dyž byl ouplněk, a zasejc se vobjevila ta veliká prdel a měsíc do ní spad a voni zasejc volali: Zas jeden měsíc v prdeli a plakali radostí. A celkem, děti, se ta prdel z tý hory musela štyryadvacetkrát vynořit, a štyryadvacet měsíců muselo do ní napadat, než ty smutný lidi mohli vodejít z toho smutnýho města a bejt už potom veselí."

Film je pitomina, kniha je o něčem dost jiným.