Obávám se, že třeba u ex je to napořád. Není to jednorázová věc. Je to rok od roku horší. On totiž nebyl debil asi už v době, kdy jsem ho opustila. Byl už nejspíš tehdy nemocen, ale projevovalo se to jak nedospělej trouba. Ale od té doby je čím dál tím jasnější, že je to choroba a horší se to a horší.

Teď jsme v tom čtyři - extchýně vdova, co je jak věchýtek, exšvagrová s rakovinou, co je jak věchýtek, naše patníctiletá dcera, co není jak věchýtek, ale je jí patnáct a já. Ex na tom není dobře a máme o něj strach. Kromě mně tam asi nikdo není schopen ničeho než se děsit, ale já nevím, co dělat, a kudy do toho. Nevím, co se mu honí v hlavě, ale bojím se, aby si neublížil.

On se nám samozřejmě neozval, ale telefonátem na pevnou do práce se ukázalo, že s nimi nějak sporadicky sem tam komunikuje i v posledních dnech, takže asi snad žije. Dcera měla hroznou radost. Tak aspoń dobrá zpráva dneška.