Vzpomínám si, že jsem na prvním stupni "intervenovala" dvakrát. V rámci rodičáku tedy, jinak jsem do školy nechodila ani tam nevolala. Jednou, když měla učitelka výhrady k tomu, že dítě kreslí do pracovního sešitu a podruhé jsem třídní požádala, aby už nepsala žádné poznámky, protože to nemá smysl. Co se ve škole uvaří, má se tam i sníst, a netuším, co bych s tím já doma měla asi tak dělat.
Známkování jsem neřešila, byť mě dva učitelé překvapili svým přístupem. Chemikář, co odmítl pololetní opravu známky s průměrem 1,5, přičemž ty známky byly samé jedničky a jedna čtyřka, už ani nevím za co, nejspíš syn na něco zapomněl. Pak se mi tedy "omlouval" na rodičáku, asi to syna fakt štvalo a pokoušel se to s učitelem vyřešit - pravil, že on sice moc dobře ví, že je syn v chemii nejlepší z celý třídy, ale on prostě NIKDY u průměru 1,5 neumožňuje opravu a nechce dělat žádné výjimky ze svých zásad. No a pak dějepisářka, co trvala na přesných citacích z učebnice. Na to jsem se tedy ptala, když ukazovala na rodičáku písemky, bylo mi řečeno, že to tak prostě chce, no tak se to pro příště syn učil zpaměti (byla to devítka a hlídal si průměr kvůli PZ, v jiné třídě by se na to s mým požehnáním pravděpodobně vykašlal).