Nedokážu si úplně představit, že bych dítě vzala ze školy, šoupla ho do první třídy a řekla mu, že teď si bude všechno vyřizovat samo. Docela často doma nadávám. Často se týká obalování sešitů, což teď díky covidu odpadlo. U starší dcery jsem měla pár zábavných zážitků s tělocvikářkou, tedy dcera je měla, doma jsem jí řekla, co si o tom myslím, ale nijak jsem se do toho nepletla. Jedině snad u té matikářky jsem se rozhodla, že do školy zajdu, a pak jsem jednou napsala učitelce na výtvarku, když dceři dala pětku i přesto, že měla naražené zápěstí, potvrzení z chirurgie a dostala pětku za nečinnost v hodině (nevytvořila jakousi sádrovou věc nebo ji vytvořila nedostatečně - už nevím). Na prvním stupni mi ještě volala její třídní že se jí dcera směje, to jsem nevěděla co mám dělat, dcera by se jí ve čtvrté třídě fakt nesmála, bála se jí, ona je navíc nepříliš drzá a spíše velmi poslušná. U druhé dcery je to podobné, koulím očima, ale spíše doma. Jednou jsem měla střet s družinářkou, ale pochopila jsem, že je to marné. Pak se dcera naučila psát a bylo to vyřešené (šlo o to, že dětem říkala kdy co mají přinést, ovšem prvňák v září či říjnu má hlavu plnou jiných věcí a prostě zapomene a dcera pak plakala, že ostatní vyrábějí lucerničky, kamínky a já nevím co a ona ne, protože zapomněla....).