Moje dcera vylezla na konci 4. třídy, kdy očekávala samé jedničky, úplně strnule ze dveří budovy. Ptala jsem se, co se stalo a ona hlesla:" Mami, já mám jednu dvojku, z češtiny..."
Kolem mě to zašumělo, od jiných rodičů " No a co, vždy""t dvojka je hezká známka, to je krásný vysvědčení, ne?"
Bylo by. A v případě, že by jí v bakalářích vycházela třeba 1,3, tak bych to neřešila, třeba neměla hezký sešity nebo neodpovídala dostatečně nahlas, co já vím.
Ale ona měla průměr z češtiny 1,0, nikdy nedostala dvojku ani z diktátu.
Tak jsme šly spolu za třídní.
Třídní koukla a řekla:" Jéé, to se moc omlouvám, to jsem se fakt spletla..."
Počkali jsme na vytištění nového vysvědčení .
Stane se.A je fakt, že v tomhle případě by dcera sama nic neřešila, bez mé pomoci, by tam prostě ta dvojka byla.