Asi jsem od malička důslednější, ale když mu řeknu stůj, vyžaduju, aby stál. I kdybych ho v tom koutě měla přidržovat vlastníma rukama.
Ono je to i bezpečnější, funguje to jako dálkové ovládání, když se řítí do nějaké nebezpečné situace a je rychlejší než já, což není zase tak velký problém. Zahulákám stůj a on to zaflokuje na místě. Takže když poručím stůj v koutě, ví, že na tom taky budu trvat. A otočit se z kouta obličejem ke mně může až když má zavřenou pusinu, případně se usmívá. Je to možná trochu drsňárna, ale asi by mě zabilo, kdyby si někde na veřejnosti lehl na zem, kopal nohama a řičel na celé kolo. Radši si to s ním preventivně ujasňuju v klidu domova.