Pravidla dodržujeme. Do obchodů a MHD minimálně, a když, tak s respirátorem. Při každém vlezu a výlezu si dezinfikujeme ruce. S nikým se nestýkáme, od prodělání covidu jsem se objala na přivítanou jen s jednou kamarádkou, která covid prodělala nedávno taky. Děti ven skoro nechodí, a když, tak se vídají jen s dětmi jedné rodiny od sousedů.
Jediné, co se mi nepodařilo dodržet, byla izolace jediného negativního člena rodiny od zbytku nás pozitivních. Chytla to se zpožděním a stálo ji to talentovky na SŠ. V řádném termínu byla kvůli mně v karanténě, na náhradní termín jí vyšly poslední dva dny její povinné izolace. Nemělo smysl prosit školu o odložení náhradního termínu nebo přidělení třetího. Psychicky se složila s tím, že nechce být na náhradním termínu sama a že ani fyzicky by to nedala (covid ji sejmul na skoro 3 týdny) a že vlastně neví, jestli na to má a jestli tam nakonec chce (a to v listopadu nadšeně vyplňovala přihlášku a vzájemně se podporovaly se spolužačkou). Naštěstí je na 8G, a pokud ji bude chuť studovat ten obor držet i za rok, může zkusit talentovky i pak.

Děti jsou rezignované, tloustnou (s výjimkou nejstarší, ta covidem zhubla za 3 týdny 3 kila a lezou jí žebra) a nemají chuť chodit samy na procházky, musím je nutit, jinak by shnily u počítačů nebo filmů. Chybí jim kamarádi, spolužáci, normální život. Kdykoli vidí film, kde jsou lidi bez roušek, vzdychnou, že "To byl svět ještě normální". Nejstarší po tom, čím si prošla, nechápe, kolik lidí venku a v MHD chodí s rouškou na bradě nebo pod nosem. Nejen mezi domy, ale i v MHD nebo v obchodě.
Upínáme se k létu. Že pojedeme zase pod stan. Že pojedeme na hrady, zámky, že budeme u stanu hrát městečko Palermo a půjdeme na houby a na borůvky. Že bude líp dřív, než nám definitivně hrábne.