Včera jsem na FB četla status jedné dětské lékařky. Mluví mi z duše, tak kopíruji. Možná jste už některá četla, má tisíce sdílení.
"Začínám pomalu ale jistě pociťovat profesní beznaděj. Denně na preventivních prohlídkách pokládám otázku “Dělá aktivně nějaký sport?”
Odpověď je pokaždé stejná. “Ne, skončil. Hrál závodně fotbal/hokej/florbal.... chodila do gymnastiky/mažoretky/atletiky...plavala...... teď nedělá už od března nic.....”
Dítě sedí, hledí před sebe, moc ho to nezajímá. Má 2 kila od jara navíc. Nezájem. Nula. Ve škole nebyli někteří skoro celý rok. Počáteční fázi nadšení pak vystřídalo na podzim vystřízlivění, stesk po škole a kamarádech...teď už jsou apatičtí. Je jim to jedno.
Proboha proč jsme obětovali děti?😰
Strašně by mě zajímalo srovnání s evropskými státy ( a celým světem): jak dlouho chodily 1.stupně do škol? Jak dlouho 2. Stupně? Jak dlouho středoškoláci? Máme nějaké srovnání?
Mé dvě děti, 2. stupeň ZŠ, chodily od března do školy 5 týdnů. Je to takto všude v Evropě a ve světě? Jaký to mělo efekt? Na počet mrtvých seniorů pramalý, ale na celou generaci dětí smrtelný.
Už to není jen pohodlnost, nechci nic pro naši generaci dospělých. Nemusím chodit do kina, do fitka, lyžovat a cestovat. Já to zvládnu. My dospělí to zvládnem. Ale už je to opravdu obrovský hazard s našimi malými/mladými. Nebo ne hazard. Je to jejich totální rozklad. Ve všech směrech."