Vím, že bych mnou vychovávané dítě milovala, bránila a nedala. Také ale vím, že by mi moje vlastní dítě strašně leželo v hlavě. Protože bych věděla, že to bylo ono, které ve mně rostlo a které jsem zplodila a přivedla na svět. Bylo by to strašně drásající a raději nevědět.
Skutečný příběh jsem tenkrát v tisku docela sledovala, psalo se o nem hodně. Pamatuji si, že maminka z rodiny, kde se na výměnu přišlo, nechtěla "nesvojí" holčičku dát a měla z nucené výměny i nějaké psychické problémy. Jsem opravdu moc ráda, že jim novináři dali pokoj a mediálně je už nepitvaji. Tak doufám, že seriál Kukačky neponoukne novinářské hyeny k nějakým senzacechtivým článkům. Na Kukačky se díváme s mužem a docela ho prožíváme. Je hodně reálně sugestivní, výkony herců excelentní a ty dva kluky prostě miluju. Mám hroznou chuť je pomuchlovat a ukonejšit. Ten "sígr" Tomáš je tak tvrdý a dospělý navenek a dětský a bezbranný uvnitř, úplně mě to drásá. Jakub je zase k sežrání svojí autistickou moudrostí a věcností. Já jsem si v pozdní dospělosti děti zamilovala, jakékoli. Hlavně ty menší, ještě dětsky naivní a bezprostřední, umím se na ně napojit a za chvíli jsou mí. Mám ráda děti, zvířata a "divné" lidi, outsidery, mám pro ně porozumění a lidskost. Kukačky se povedly, každý díl nabízí spoustu námětů k zamyšlení. Arichtev se opravdu předvedl a ten, kdo vede dětské herce