sovice,

no to má smysl, když musíš jen poslouchat toho, kdo mluví. A to ještě jak u koho, mě třeba obličeje při poslouchání něčeho vysloveně ruší. Nejen teď při online výuce, ale i jako dítě ve škole. Vždy jsem sledovala výklad nejpozorněji tak, že jsem si třeba kreslila, nebo luštila křížovky, prostě jsem odklonila zrak někam jinam a současně něco dělala, abych se vůbec na výklad mohla soustředit.

Působilo to vždy divně, ale třeba i na VŠ si toho pak vyučující přestali všímat, když zjistili, že na přímé otázky pak většinou odpovídám právě já a že celou dobu velmi pozorně sleduju.

Už jsem to tu asi i psala, že mi vůbec nejde mluvit, když má někdo zapnutou kameru, odvádí to mou pozornost od toho, co říkám, protože pro mě je mluvení jedna z nejnáročnějších disciplín. To taky spousta lidí nechápe, protože většina lidí bere řeč jako přirozenou a dokáže u mluvení dělat cokoliv. Já ne. Pomáhá mi kreslit a psát to, co říkám, ale třeba okomentovat běžící video nezvládnu. Musím zastavit, okomentovat, pustit dál. Míhající se obraz mě spolehlivě umlčí. Takže online výuka, kde přes veškerou snahu to dělat jinak stejně nejvíc mluvím já, je u mě něco úplně jiného, než jak učím ve škole. Výklad není moje běžná výuková metoda .

Já vím, že nejsem normální. Ale teď po čtyřicítce jsem se normálu přiblížila zatím nejvíc ve svém životě. Lepší už to nebude .