Školka:
velká dřevěná houpačka venku, tmavě červenej hlubokej kočárek z prošívaný koženky, myslela jsem si, že je hlavně můj, protože ho školce veřejně předával můj táta za podnik, kde pracoval
Obchůdky s dřevěnýma potravinama. Malý řízky, soudružky učitelky měly velký. Vajíčková pomazánka, která smrděla.
Hnědá kolečka na povlečení, když se nalízla, nepravidelně schla, vytvářelo to různý obrazce, moje odpolední zábava, když nás nutili spát. Nikdy jsme neusnula a bylo to strašně dlouhý, nesměli jsme se ani pohnout, jinak soudružka z okýnka křičela.
A nakonec žlutá knížka, ruská, Cyrílkova dobrodružství. Beze slov, bez písmenek. Vybrala jsem si ji, že ji chci jako výstupní dárek, byly tam srandovní obrázky.Jinou jsem nechtěla, i když mě přemlouvali. Všechny ostatní děti si vybraly knížku s písmenkama, tak soudružka řekla, že jsem opožděná a doporučovala mi odklad.
Cyrílek je super, mám ho dodnes schovanýho.