Sobecké je, neřešit tuto situaci předem se všemi zúčastněnými. Jestliže se já starám o postižené dítě, je pořád moje volba (že jsem ho "nešoupla do ústavu") a ostatní mají právo na stejnou volbu. Moje volba je podbarvená mateřskou láskou atd., ale fakt nemůžu očekávat, že někdo jen tak zahodí svůj život (práci, bydliště, vlastní rodinu), aby se staral o moje dítě. Obzvláště pokud jde o něco problematického (např. syn Katie Price - stodvacetikilovej agresivní chlap) - jako fakt by bylo sobecké, kdybych někoho takového nechtěla nastěhovat ke svým dětem? Neob opustit zaměstnání a stát se pečovatelkou na plný úvazek?
Předpokládala bych, že by ten, co po něm "zdědím" se mnou o tom mluvil a že by i to postižené dítě mě znalo a měli bychom spolu nějaký vztah a že by ten vztah byl "funkční" a počítala bych s tím, že se tohle může stát (pokud mluvíme třeba o postiženém sourozenci), a počítala by s tím i moje rodina.
Jako padnout to na mě z čistého nebe, tak fakt hledám ústav.