Možná jsme ovlivněný tím, že průběžně čteme nekrology pamětníků typu bojoval za války, přežil koncentrák, dožil se 91 let a podobně. To nebude průměrnej vzorek.

Přežít se dá očividně leccos a mnohem horšího než co je kolem nás. Vzpomínám si ale, jak jsem kdysi navštívil město, co bylo několik měsíců v obklíčení a jak tam lidi působili, jako by se právě probouzeli. A působili tak dlouhý dny. Jako kdyby si opatrně ohmatávali svět kolem sebe.

Velký vypětí, fyzický, duševní, obojí taky nebejvá dvakrát zdravý, zvlášť když se člověk snaží něco zlýho vydržet a upíná se k pomyslnýmu bodu v budoucnosti, "až to skončí". Zažil jsem z první ruky pár případů, kdy poté, co "to skončilo" lidi postupně přešli do normálního rytmu, povolili a za pár let umřeli. Třeba ve věku mezi padesátkou a šedesátkou, což není nějakej věk. Nevím, nakolik se na tom třeba podepsalo nějaký vnitřní zdravotní poškození. Ale přijde mi, že dlouho přežijou - i zlý časy - spíš lidi, co se upínaj k něčemu i předtím a potom. Kdo ví?