Přidat odpověď
Před asi 16 lety, kdy jsem se pomalu vynořoval z bažiny deprese a začala jsem se těšit na krásný život s mým BM, mi přišlo trochu divné, že si se mnou můj BM nepovídá, nechce se mnou jezdit na výlety, ani chodit do kina a když jsem si mu večer sedla na klín, tak strnul a změnil se v kus nepohodlného kamene. Potom jsem jednou šla na WC a na pračce jsem našla jeho mobil. Nikdy předtím ani potom jsem se mu do mobilu nedíval, ale v tu chvíli jsem nakoukla. První zprávu psal on. Zněla: Mám té plnou hlavu. Do břicha se mi zabodl nůž, mobil jsem odhodila. Nikdy jsem o tom neřekla nikomu ani slovo a zjišťovala se, že to nic neznamenalo. Uvnitř jsem se třásla, kdykoli jsem si na to vzpomněla. Schoulila jsem se do klubíčka a předstírala sama před sebou, že se nic nestalo, nic to neznamenalo, vždyť jsme to přece pořád my, my dva, kteří spolu tvoříme dva dílky jedné kuličky. To se stalo v dubnu. 3.zari mi řekl, že už se mnou nechce žít, že je pevně rozhodnut se rozvést. Bang, Bang, my baby shoot me Down. Prý jsem tak strašná, že nechápe, jak se mnou mohl vydržet takovou dobu, můj pesimismus ho ubíjí a on chce ještě žít. Každý má nárok začít znovu a být šťastný. Dlouho mi tvrdil, že nikoho nemá, ale já měla v hlavě tu SMS. Měl - kamarádku naší dcery. Když jsme se rozváděli, byla už těhotná. Vzali se týden před jejím porodem.
Předchozí