Půlko, heleď, já jsem zpočátku hodně zastávala názor, že když se chce, všechno jde.
Moje děti možnosti využívají, jak se jen dá, určitě nesedí rok izolované doma.
Ano, formálně porušují nařízení, na druhé straně používají rozum, používají ochranné pomůcky, používají testování, takže nikomu reálně neubližují.
Ale že by to byl normální život, to není.
Je to provizorium a nejsem si jistá, jak dlouho lze žít v provizoriu, aniž by člověk začal podléhat stresu.
Já osobně už stresu podléhat začínám, a to se mi objektivně nic neděje oproti jiným.
Dětí a mladých je mi líto a štve mě to za ně.