Já jsem dělala dálkově střední zdrávku. Byli jsme první ročník dálkových zdravotnických asistentů, před námi maturovaly ještě zdravotní sestry. Praxi jsme měli tři roky, chodily tam s námi učitelky a byly poměrně přísné, jelikož se nevědělo, jak to v praxi bude, učily nás všechno, co předtím musely umět zdravotní sestry. Měli jsme ještě i učebnice pro zdravotní sestry. Kdo nemohl na praxi, musel jí nahrazovat s denními studenty. A pak jsme odmaturovali a byli jsme nuly, protože už byl třeba titul. Mě kontrétně nabídli v nemocnici práci sanitářky.
Pamatuju si, že v nemocnici byla na praxi taky jedna vysokoškolačka. Seděla na sesterně a nikdo si jí nevšímal. S vysokoškolačkama učitelky na praxi nechodí, měla by je mít na starosti určená sestra. Sestry ale nemají čas, takže je to začarovaný kruh. Holka tak měla praxi takovou, že seděla na sesterně, koukala a čekala, až půjde domů.
Pak jsem zažila na praxi studentku ošetřovatelství, když jsem pracovala v důchoďáku. Učili jí tam ty administrativní věci, připravovala léky do lékovek a občas změřila tlak nebo píchla inzulín. Byla tam tři týdny, psali jí denně 8 hodin, odcházela ve 12. Já jsem se střední zdrávkou mohla akorát krmit, přebalovat a koupat.
V obou těchto případech šlo o studentky denního studia. Od nás ze třídy potom na VŠ ošetřovatelství pokračovala jen jedna a ta pracovala v nemocnici už několik let plus tedy měla tu střední zdrávku. Další dvě pokračovaly na VŠ sociální, tak je praxe minimum. Velká část z nás skončila mimo obor, pár pracuje jako nyní praktická sestra.
Naše zdravotnictví doplatilo na změnu vzdělávání sester. Mě to, co jsem zažila, tak znechutilo, že do zdravotnictví už nechci.