Přidat odpověď
Rodiče jsou starší důchodci, bydlí od nás cca 200 km, ale zatím byli soběstační. Teď prodělali nemoc, asi Covid, ale odmítli se jít testovat, protože to potřebují vyležet, zůstali doma v karanténě, komunikujeme telefonicky. K doktorce nešli ani s ní nic nechtějí konzultovat telefonicky, protože nemají horečky ani potíže s dýcháním. Jsou ale dlouhodobě unaveni, trpí nechutenstvím, táta kašle. Pro mě není problém jim objednat nákup nebo jídlo z restaurace, všechny firmy k nim jezdí, ale domluvit se s nimi nejde.
Typická konverzace:
Máma: Nic nepotřebuji. Sousedka mi možná donese mléko a tátovi piva.
Já: To je hodná. Ale jestli chceš větší nákup, tak ti ho objednám a všechno ti dovezou.
Máma: Tomu nevěřím. Určitě ho nedovezou až ke dveřím.
Já: Vždyť už jsem ti objednávala minerálky, léky i roušky. Všechno ti přišlo až ke dveřím.
Máma: Nepamatuji se na to.
Já: A máš doma ty minerálky?
Máma: Ano, mám tady minerálky, ale myslela jsem, že jsme je s tátou koupili, když jsme byli před nemocí v obchodě.
Já: Ne, to jsou ty nové. A vzala sis vitamíny?
Máma: Žádné vitamíny doma nemám.
Já: Jsou v té krabici s léky, kterou jsi dostala poštou, jak jsem ti říkala (pětkrát)
Máma: Aha, teď jsem je našla (zítra zase řekne, že doma žádné nemá).
Ve výsledku jsou frustrování oni i já. Mám pocit, že na ně mluvím čínsky, nejsme schopni se domluvit. Očekávala jsem na stáří fyzické problémy, ale nějak se neumím vyrovnat s tím mentálním sešupem. Kdo má za sebou něco podobného, jak to zvládáte psychicky? Já to dobře nezvládám, tečou mi nervy, nevím, jak to řešit.
Předchozí