Tizi, u nás velice rozdílné u 3 žijícího prarodičů (tchán umřel těsně po padesátce na raka ). Moje máma čerstvá sedmdesátnice se cítí zcela fit a snaží se být jak tryskomyš, jako byla celý život. Odmítá si připustit, že tu páru už nemá, tak se kolikrát málem strhá. Ona chce být soběstačná, nechce vozit jídlo, chce si sama nakupovat, atd. Chytrá je, ale začíná se jí hůř vysvětlovat, mám pocit, že mě neposlouchá, jede si furt svoje ale dobrý, tam je spíš potíž, že se nás všechny snaží organizovat
Tchýňka dobrá mentálně, fyzicky schází a drtí ji korona-situace. Už asi rezignovala byla společenský, aktivní člověk s obezitou. Teď je posmutnělá, doma zavřená, s morbidní obezitou
No a nejhoší případ můj táta, má jen pár let přes 70, ale cukrovková demence mu sežrala krátkodobou paměť, podělalo se mu to i v práci a s novou manželkou, není soběstačný a teď už potřebuje v podstatě celodenní dohled/péči.
Tam už bohužel řešíme věci typu "co je to pizza?", "trajekt? to neznám...", 15× během hodiny položená stejná otázka, po covidu měl takovou krizi, že se zavíral na wc, kde seděl na zavřeném prkýnku a tvrdil sestrám, že se tam opaluje
Nechci aby to znělo škaredě - ale při pohledu na tátu si říkám, že zlatý takový problémy, jaký popisuješ, dokud jsou ti senioři aspoň částečně soběstační, tak to všechno nějak jde. Ale pozorovat v přímém přenosu rozpad osobnosti blízkého člověka, v našem případě navíc vysokoškolského profesora s IQ ke 160, jak si za chvíli nebude umět utřít ani zadek, to je prostě frustrace nejhlubšího kalibru
Tizi, držím moc palce, ať se rodiče zase zvetí, ta únava po covidu je blbá, snad s jarem zas bude víc energie