Taky mám občas stavy, kdy se začnu litovat a zoufat si, že jsme rok neviděli kamarády, nemohli k moři, na návštěvy po známých, rodině... jenže pak si nějak řeknu, že jestli je tohle to nejhorší, co nás čeká v našem životě, tak jsme na tom pořád ještě dobře oproti našim prarodičům. A toto na mě trošku funguje. Je mi jasné, že jsou rodiny, které řeší ubývající finance, ale nevím o nikom, kdo by byl úplně na dně; schovával se v lese, musel krást jídlo... Tím vůbec neříkám, že když já nikoho takového neznám, že není a ani se neposmívám nikomu, kdo si tady stýská... ale opravdu si myslím, že ještě není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř