Amarillo,
až na výjimky nečtu zprávy a nesleduju tiskové konference.
V žádném případě neřeším neustálé natahování a změny vládních rozhodnutí, co zase bude (nejistota), až když to přijde, zařídím se podle toho (k tomu jsem se musela vnitřně „dožít“, jsem odjakživa nastavená tak, že chci jasně vědět co a kdy bude).
Dost jsem odřízla sociální sítě, hodně selektuju výběr, kam chodím, co čtu a jak moc se nechám vtáhnout.
Co mi nedělá dobře, to nedělám (komunikace s negativně naladěnýma nebo frustrovanýma lidma, kteří asi taky jedou nadoraz, ale já aktuálně nemám dost energie to řešit).
Vím, že roušky venku vyjma natřískaných míst nebudu nosit nikdy i kdyby mě měli zastřelit, což mě vnitřně osvobozuje z podvědomí vězení.
Vyhýbám se nekonečným polemikám typu fabriky zavřít nemůžeme versus zavřít měli i fabriky, opatření jsou nutná versus je to buzerace nebo nesmíme otevřít školy versus děti budou mít nevratné následky, pokud školy okamžitě neotevřeme.
Užívám si každou vteřinu, kdy nejsem v nepohodě, čerpám z toho maximum energie.
Užívám si každou radost, maličkost, třeba dnešní dceřin bodový úspěch ve zkouškách nanečisto.
Pouštím si pohodové filmy.
Odřízla jsem vzpomínky na starý svět a myšlenky na to, jak bych žila, kdyby tu byl.
Mám přesný nebo aspoň rámcový denní program, co kdy budu dělat (úklid, práce, vaření, odpočinek, procházka venku, pokec s kamarádkou, nákup, práce na zahradě…).
Žiju ze dne na den, neupínám se na žádné termíny.

Všichni už jedeme nadoraz a každý si v sobě musí objevit to svoje, kde vykutat energii a jak si nastavit život, aby byl dlouhodoběji snesitelný. Držím palce.