je to náročné. Bydlíme s mojí mamkou, dům je náš po rodičích, ale museli jsme vyplatit moje sourozence. Udělali jsme kompletní rekonstrukci, ale zůstala společná chodba, babička bydlí na hoře, my dole (chtěla to tak, že tam bude mít víc klidu).
Než se trošku uklidnilo, kdy k nám mojí 3 sourozenci chodili jak domů, bez ohlášení - prostě zazvonili, že jdou okolo trvalo několik let (všichni bydlíme v jedné obci, takže fakt 5x týdně). Babička jim neustále tvrdila, že jsou tam doma (u ní nahoře)... První roky byly šílený. Už se to trochu uklidnilo, ale nervy mi tekly neustále. Už se trochu naučila dbát i na naše soukromí, ale kazí to vztahy hlavně se sourozenci. Je to prostě vychýlené. A to mi doma nikdo do lednicky nelezl ...
Na podzim jsme se odstehovali na nějaký čas do ciziny, babičku jsme nechali doma. Já si to naprosto užívám, jsem svou paní, neustále na mě někdo nezvoní. Nádhera. Ale raději nechci vědět, jak mi doma všichni hospodaří (samozrejme se starají o maminku je jí 75) ... a bojím se návratu