Nečtu zatím celou diskusi: Podle videa dítě uteklo k cizí ženě z pekárny. Ta tvrdila, že pán vyšel ven a sundal si roušku teprve venku se nadýchat vzduchu.

Kdysi měli na církevním gymplu přednášku kaplana, co dělal kaplana PČR a učil na policejní škole etiku. Dával k lepšímu, že když se zeptal studentů, co je nejsilnější zbraň policie, tak mu mnozí vyjmenovávali policejní obrněnce. Nikoli: Slušnost, etika, autorita.



Policista by měl umět situaci s normálním naštvaným občanem zvládnout bez chvatů a hmatů. Okopíruju, co jsem psal na FB:


Podle mne jde především o špatný výcvik: Zakleknout a odvézt. Jenže tady je dítě. Co dál s ním.


Ač nejsem policajt, tak si myslím, že selhala taktika zákroku: Především musím mít ohled na dítě (protože i podle zákonů jeho zájem je přední). K tomu patří nevystavit ho nadbytečně násilné scéně. Naopak je na místě vědět, co s ním udělám po zákroku.


A přitom mám v ruce skvělý trumf: To dítě.


Čili musím pána výslovně varovat, že bude od dítěte oddělen, dítě odvezeno PČR a předáno sociálce. To by velmi pravděpodobně mělo zabrat. A musím čekat na PČR, kvůli dítěti.
Díky čekání na PČR (kvůli dítěti) - není zde zájem služby na spěchu - mám spoustu času mu domluvit, pokud se snaží odcházet, tak mu to neumožním - obstoupím ho a třeba ho přimáčknu ke zdi, ale neválím se s ním.


Jsem si vědom, že jeho drzost může být vlastně odrazem strachu ze stresové skutečnosti, do níž byl uveden. (Nemá doklady, roušku, má dítě, neví jak to řešit na služebně.)


Je rozumné nabídnout mu roušku (stejně ji bude potřebovat v autě či na služebně). Doprovodit ho domů pro občanku - čímž ho už ztotožním. Občanku totiž nikdo nemusí mít U SEBE, pouze ji musí MÍT. Komplikuji si život, pokud ji nemám, ale existují další způsoby ztotožnění, například přes správné uvedení příbuzných.