Mírně mě fascinuje, jak se "pracovní hrdinství" přesunulo z pozice "chodím do práce nejen s chřipkou, ale i s oběma nohama zlomenýma" do "na OČR nejdu, i kdyby trakaře padaly". Aby bylo jasno, je mi fuk, co si kdo zvolí, spíš mě překvapuje ta představa, že je někdo nejen lepší zaměstnanec, ale vlastně tak nějak i lepší člověk, pokud zvolí práci.

Loajalita k zaměstnavateli a nahraditelnost v práci je jedna věc, druhá věc je ohled na vlastní děti a taky na sebe. Máme různé zaměstnavatele a různé děti, různé podmínky a možnosti, samy jsme různé, proč by mělo být nějaké řešení obecně správnější? Velmi si vážím všech možných zdravotníků a třeba pracovníků v dětských domovech, kteří prostě zatínají zuby a jedou - ale to neznamená, že mi přijde špatné, když si někdo jiný vezme OČR.

Znám holku, která na OČR byla a byla propuštěna a nelituje, protože psychický stav dětí ji zajímá víc a je přesvědčená, že děti by měly vážný problém. Znám holku, co na OČR nebyla ani den a jede na doraz bez úlevy. Nezdá se mi, že by jedno řešení bylo univerzálně lepší než druhé.