Nezvládáme, mám tichou dyslektičku ve druháku na gymplu, má už takovou averzi, že si (skoro) sama zařídila psychoterapii a hádej, není spoleh ani na terapeuta, normálně se na hodinu nedostavil ani se neomluvil, náhradní hodina zatím nikde. Tam se rozjíždí asi deprese nebo úzkost z té školy, ale tak jsem vysvětlila, že "se z toho nepo.serem" a snad to nějak vydržíme.
Druhá dcera má z práce na pc migrény, je to stále horší, takže mne čeká řešení s ředitelem, jak dál, protože takto nezvládne dokončit ročník - a já si naivně myslela, "hlavně zvládnou pololetí a pak bude chvíli klid."
No a u nejmladší druhačky jsem si už zvykla, že jedu s ní, to mi nějak přestalo vadit, nutno pochválit učitelky, že jim výuka klape a i když mi pořád vadí, že jedou 3hodiny online denně, tak asi je to lepší, než co tu čtu a děti si už zvykly a nějak to funguje, ale rodiče musí makat taky. Máme poruchy pozornosti....
Takže zdaleka nejsi sama, soucítím a nenechej si to líbit, to je blbost, aby nepřijala škola test, u nás oba gymply dají klidně náhradní termín, otevřou znovu a dají i třetí možnost, když to dítě zazdí. Nevím, proč zrovna základky z toho dělají takovou vědu.
No a moje práce, ani mi nemluv, mám obrovské štěstí, že projekt je v mnoha zemích, za které zodpovídám, momentálně v útlumu s aktivitou a po mě se toho moc nechce. Za normálního stavu bych si to nemohla dovolit a musela bych si vzít volno nebo zkrátit úvazek. Dřív rodiče pouštěli do školy děti, jen když nebylo doma moc práce, dnes aby rodiče opouštěli práci, aby děti zvládaly školu.