Přidat odpověď
Chtěli jsme do domu, to se nám podařilo po 10 letech manželství, kdy jsme našli dům, který (a hlavně jeho zahrada) nás okamžitě oba oslovil a na který jsme finančně dosáhli - teda na hypotéku:). Bydlíme tady 21 let, 20 km od města, kde jsme většinu doby pracovali, jezdili za sportem a kulturou, děti tam záhy chodily do škol, dost jsme taxikařili. Poprvé jsme už s dětmi rozhodovali jestli tu zůstaneme po 5 letech (to šly starší do puberty a my bydlíme na skoro samotě u lesa), zůstali jsme. Podruhé před třemi lety, kdy začalo být jasné, že tu zřejmě zůstaneme sami a dům potřeboval rekonstrukci - otázka zněla, jestli tu zůstat na důchod. Nakonec jsme při výměně střechy zobytnili ještě i další patro, je zcela oddělené, využívané pro neziskovku které věnuji část volného času - v současnosti je tam dětská skupina, probíhají tam tábory a víkendovky. Počítáme s tím, že v budoucnu tyto prostory budeme v nějakém režimu pronajímat - bydlíme v rekreační oblasti. Jsme spokojení, já natolik, že jsem se se svou prací stáhla úplně domů, zařídila si kancelář, ke klientům jen občas vyjíždím a práci kam bych musela jezdit denně už nehledám. Manžel o práci přišel v lednu, teď má za sebou měsíc covidu, takže co případně bude dělat dál má smysl řešit tak za půl roku. Co se týče bydlení máme tu moc rádi prostor, klid, chladno v létě, výhled do přírody z každého okna, možnost zvát si kamarády a pořádat bez omezení různé akce. Miluju koupelnu s oknem a loni jsem si konečně nechala předělat kuchyň a obývák tak, jak jsem si to vysnila. Muž nemá potřebu tady odsud vyjíždět od začátku, říká, že už si nedovede představit žít jinde i když původně jsme sem šli s tím, že na stáří to nebude - uvidíme. Já jsem žila mnohem rušnějším pracovním životem a teď si to tu čím dál tím víc užívám.
Předchozí