To, že jsem si prošla rozvodem a zoufalstvím s tím spojeným, už jsem tu psala. Řeším teď s bratrem takovou záležitost ohledně samoty.
On mi trochu vyčítá, ze jsem po odchodu ex nezůstala sama déle.
Já zase oponuji, ze pro mně samota není a nechci se učit být sama.
Vztah, který mam je lepší než být sama i když právě asi nastává čas, kdy zacináme řešit situace.
On oponuje, ze jsem se měla nejprve naučit být sama se sebou a být se sebou ráda.
Já oponuji, že většina lidí jsou společenští tvorové a samota ano, ale byla jsem sama pres pul roku a nejsem prostě ráda sama. Tedy jsem ráda sama, ale vzdy jen na chvíli. Ne napořád.
Bohužel mě opustila i významná část kamarádů a já se teď ještě s Covidem za zady citim ponekud osamele i s přítelem. Nedokážu si představit, ze bych teď byla fakt úplně bez vztahu. To už bych se nepotkávala témeř s nikým.
A teď otázka.

Muze se společenský clovek naučit samotě za kterou bude rád?
Je to opravdu nezbytná podmínka k novému funkčnímu vztahu?

Ja mam totiž pocit, že spíš človek pak už prestane chtit se přizpůsobovat a spousta lidí zůstává právě se vztahem na půli cesty. Tj. Nebydlíme, potkavame se bez dětí a sem tam s detmi. Nevim, jestli se mi ten model dlouhodobě líbí.