Nechci psat podrobnosti a nešlo o fyzické násilí v tom pravem slova smyslu, mohu jen napsat, že tenkrát byly síly nevyrovnané.
Z překvapení se nezmohl na odpor (a asi mi nechtel ublízit jako správný chlap) tak prchl. Byli jsme tedy sami.

Ještě jsem tedy na nej křikla pár vět, že už nikdy neuvidí deti a ať si jde za tou... načež jsem mu je druhý den poslušně vydala i s celou výbavou.

Ještě, že nemáme sousedy. Ti by se pobavili.
Každopádně to beru jako své selhání.
Ač mně tenkrát posunulo jinam. Ten pocit uspokojení, že tuhle bitvu jsem vyhrála tam prostě byl.
I kdyz vim, ze on kdyby se rozmachl, byl by ze mne mastny flek.

Následně jsem si ještě nekolikrat poplakala, ale tenkrát prisel prvni zlom (první odpor).