Ropucho, je to tak. Prostě mám pořád ráda toho, do něhož jsem se v 19 zamilovala a s nímž jsem prožila 27 let. Asi je to i tím, že byl můj první a jediný, nikdy jsem nikoho jiného nemilovala a kdybychom se spolu nedali dohromady, tak jsem zůstala stará panna. Taky to bylo divné v tom, že od té doby, co mi řekl, že se se mnou rozchází, jsme se nikdy nepohadali, nedělali jsme si žádné naschvály, nic. On mi nijak neubližoval, byl hodný, dobrý rodič, domácí práce jsme vždy dělali napůl, nechodil do hospody, neměl pochybné kamaradsofty, neměl milenky. Když jsem onemocněla depresí, i když to nikdy nechápal jako nemoc, tak se bez řečí staral o děti, o domácnost, prostě jsem si myslela, že je taková moje jistota. A ten den, co mi řekl, že už mě nechce, jsme spolu šli na houby, předtím jsme byli na dovolené na kolech, tam se o mě staral, zajímal, vůbec by mě nenapadlo, že mě chce opustit. Já se na něj vůbec nedokázala zlobit, všichni mi tehdy radili, ať se na něj nastvu, ale to nešlo. Bohužel, jsem taková jaká jsem, vždycky jsem byla úplně jiná než ostatní, vždycky mě to štvalo, ale nic s tím nedokážu udělat.