Grainne, neměli jste dokonce toho našeho holomka? My ho měli půjčeného. To bylo tak: žila starší paní ve městě a měla silnou cukrovku. Děti už byly z domu, ale aby nebyla sama, pořídily jí psa. Prý to byl čistokrevný tibetský teriér, ale teda bezpapírák, černo-bílý. No, a paní čokla dokonale rozmazlila, protože to byl její ňuňánek. Jo, hezkej ňuňánek, teriéří povaha se v něm teda rozhodně nezapřela. když po několika letech paní zemřela, tak co se psem? K další babičce na vesnici, ta má zahradu a pole, tam mu špatně nebude. Jen to mělo háček: tam už psa měli, staršího, a mladý byl naprosto nezkrotné rozlítané zvíře. A tam ho objevil můj táta. Věděl, že my jako děti moc chceme psa, hlavně teda já, tak nám psa přivezl. S jednou podmínkou: ve školním roce bude pes u nás a my se o něj postaráme jako o vlastního. O prázdninách zase půjde k babičce, aby si psa užily i její vnoučata z města. Pro všechny zúčastněné značka ideál. Tak jsme přišli k psovi a zažili s ním spoustu dobrodružství.
My třeba měli doma slepice a králíky, jak to tak na vesnici chodilo. My je měli ve větší ohradě. No, a k tomu teriér! Vedle něj nemohlo nic stát, aby po tom neskočil, natož pak aby to ještě šlo, no to se teda neznal. A já občas pořádala "králičí honičku". Zavřela jsem v ohradě výlez pro slepice, které se tudy chodily pást na louku, a do ohrady jsem pustila psa. Čokl začal ty králíky honit. To by jeden nevěřil, jakou dovedou vyvinout rychlost! Ti králíci běhali po plotě tak ve výšce jednoho metru, zpěněnej čokl za nima. Když se poněkud vysportovali a unavili, šli jsme s čoklem jako naprosto spořádaná dvojice ven. Čokl hodnej (bodejť by ne, když byl unavenej a vylítanej), já taky. Akorát to teda nesměli vědět rodiče, to by se asi zrovna neradovali. Ale králíci byli zdraví, vysportovaní, akorát když je chtěl někdo chytit, tak byli trochu rychlí