Moniko, jo, to chápu...proto jsem zpětně ráda, že jsme vyčkávali se svatbou trochu déle a že právě ještě před svatbou jsme měli možnost spolu několik let žít ten normální každodenní život, spolu, celou dobu, řešit příjemné i nepříjemné věci, užívat si, ale řešit i nemoc nebo úraz toho druhého, viděli jsme, jak se ten druhý dokáže postarat a že je to opravdu partner do života... I když je mi jasné, že ani tohle nemusí být záruka, že ten vztah vydrží...naši se brali po roce známosti, bydleli spolu taky až po svatbě, dva roky nato už měli dvě děti a taky jim ten vztah vydržel 25 let, dokud táta neumřel...