Přidat odpověď
"Dát něco jako fakt, není donucení.
Vezmi si situaci, puberťák leží v posteli/sedí na židli a řekne ti, nepůjdu. Co uděláš?"
Já tedy nevím, ale jak tak čtu diskuzi, tak mi připadá, že puberťák = dement nebo batole. Jako představuji si, že se křečovitě drží stolu a řve, že nikam nejde. Nebo je hrubý a agresivní. Nebo v naprosté panice z představy, že musí být alespoň 20 minut mimo domov....a hlava mi to nebere.
Chápu, že co dítě, to originál (obzvlášť puberťáci). Ale to se opravdu nedá s takovým dospívajícím dohodnout? Když by odmítal jíst, budete to brát stejně? Nebo jít do školy (v normální době)? Taky si řeknete "nechce, s tím se nedá nic dělat"? Za takhle staré děti má člověk pořád nějakou zodpovědnost, tak by se měl minimálně snažit něco udělat. Tím nemyslím se jen zeptat.
Já to mám podobně, jako Termix - prostě vysvětlím a zavelím. Taky se tedy snažím jít příkladem, i když se mi nechce. Jsem největší lenoch v rodině. Děti v pubertě máme dvě. Dcera by se zavírala v pokoji pořád, ale dá se s ní domluvit. Že by nás posílala do hajzlu, to tedy ne. Zase jí nenutím pořád, ale týdny doma zavřená není. Jde tu o zdraví a psychickou pohodu. Čím víc se budeme zavírat, tím míň budeme chtít to měnit.
Předchozí