Zažila jsem něco podobného v rodině svého muže, šestileté dítě krmili a oblékali, a když jsem se pokusila ho motivovat k tomu, aby třeba zkusil jíst sám, koukali na mě jako na vraha. Všude se uhýbalo, protože se nechtěl učit zavazovat kličku, nosí dodnes boty na suchý zip (je už plnoletý). Vše se omlouvalo jeho nemocí, epilepsií, což je sice smutné, ale stejně se pak chovali i k mladšímu zdravému dítěti. Můj muž tuto přehnaně ochranitelskou výchovu své sestry
kritizoval, ale občas měl k podobnému jednání sklony i u našich dětí, aniž by si to možná uvědomoval. Každopádně zmíněné dnes již dospělé dítě je nesamostatné jak jiné v pěti letech (možná přeháním!) a já nevím, jak mu pomoci. Žiju v jiném městě, vídáme se málo, je mi ho moc líto, když vidím, jak je osamělý, neumí se bavit s vrstevníky, nic zařídit, ani nakoupit drobnosti (přitom normálně absolvoval základní školu i učiliště, sice mu to moc nešlo, ale není v tomto směru mimo normu). Jenže si nevěří, rodiče mu i dnes určují, co si má obléct, nic ho nenechají dělat, že to zkazí (asi mají i pravdu, po tom všem)a hlavně jim to, že s ním zacházejí jak s miminem, připadá normální, naopak kritizují mě, že se o své děti nestarám, protože jim nenachystám v čem mají jet lyžovat (jsou to teenageři a pěkně by mě s tím hnali). Možná je to všechno tou epilepsií, záchvaty mívá asi jednou za dva měsíce i když bere léky, a v poslední době je měl vždy, když musel vyjít z domu ven něco zařídit (návštěva úřadu práce, například.) I tam ho ovšem rodiče vozí, neumí v rodném městě někam zajet městskou dopravou, sám nikam nechodí, vše si nechá koupit nebo zařídit od ostatních. Dá se ještě takovému člověku pomoci? Myslím si totiž, že i kdyby ta epilepsie trochu zpomalila jeho jednání, pořád je , jak ho znám, normální, jenže když nemá příležitost projevit se, tak se raději stahuje do sebe a má čím dál míň odvahy k samostatnému životu, na který by podle mě měl.
Nezlobte se za obsáhlost příspěvku, ale občas mě to hodně trápí, jenže nevidím cestu.