ZuziP, jedná se o sedmileté dítě. Plácání přes ruku a ovšem i snaha strkat ruce někam, kam nemá, se týká spíš batolat. U sedmiletého se jedná spíš o takové přestupky, jako že nechce jíst, nechce JÍT jíst, nechce se jít teď obléknout, nechce přestat řádit (houpat se na židli, například), nechce se mu jít spát, nechce skončit s činností, do které se zabral - jinak ovšem docela neškodné, odmlouvá, a tak. Jistě narážíš i na Tebou opovrhované tělesné tresty, které - podle Tvého přesvědčení - neoprávněně užívám jako rodič. Až na to, že já se snažím tělesným trestům taky vyhýbat, jak se dá - trestám zabavením hračky, zákazem činnosti a tak. Nafoukne se stejně:-))) Naprosto není pravda, že by syn byl "zvyklý" na průplesky - a že by na něj pro tento zvyk něco jiného nezabíralo. Zamává s ním cokoliv, i to zabavení pastelek či auta, až na to, že místo pokorné poslušnosti se naštve a práská za sebou dveřmi:-))) Až pak, když se uklidní, emoce vyšumí, a my se dobereme k nějaké diskuzi, vysvětlení apod., pak teprve je ochoten uznat, že asi udělal chybu, a připustit, že by se příště mohl chovat lépe. Nicméně pochopitelně při jeho poněkud "italské" povaze a při jeho četných "průšvizích" a přestupcích holt někdy vypěním a plesknu. Nic víc, nic míň. Tragédie to rozhodně není, je to lepší, než kdybych na jeho výchovu rezignovala - anebo se vskrytu duše užírala nenávistí k dítěti, které se "tak nepovedlo". --- Ale, jak jsem napsala - nejsem učitelka - a nějaké to laické škobrtnutí se dá ještě řekněme pochopit. Ovšem u bývalé učitelky bych čekala něco jiného. Anebo bych aspoň čekala, že výchovu vnuka nechá především na rodičích a nebude se vměšovat tělesnými tresty...
M.