Někomu chybí nějaký hormon, někomu ruka, někdo musí furt nosit brejle nebo nashlouchátko. Nikdo není dokonalý.

Takovejch lidí, co musejí brát doživotně léky, je fúra. Možná by ses divila. Když se nám v rodině objevila rakovina, začala jsem shánět informace po známých a to jsem se divila, kdo všechno z nich měl rakovinu za sebou. To samé se zamlklým těhotenstvím a depresí. Jenže většina lidí o svých vážných nemocech moc nemluví, když nemusí, takže to pak okolí neví.

Takže tohle fakt není žádný fuj, ostuda, mrzák apod.

S těmi dětmi je škoda, že si je nemůžeš užívat, ale zase v tvém stavu by to možná ani nešlo.

Prostě počkej až ti zabere ad a pak si svůj další život promysli. Že tě práce baví, je fajn a je to strašně důležité.

Jestli máš pocit, že nemáš ve svém okolí nikoho, kdo by ti právě ohledně problémů s depresí byl blízký, zkus se zeptat svého psychiatra. Moje máti tyhle problémy měla v souvislosti s přechodem a psychiatrička jí zprostředkovala setkání s jinou paní, která k ní docházela (samozřejmě se vzájemným souhlasem) a pomohlo jim to, scházejí se pořád.