K poště mám taky historku, drahně let starou, ale možná stále aktuální: naše zahraniční centrála se rozhodla, že naše pobočka udělá tzv. mailing. Což v praxi znamenalo, že rozešleme infomateriály do firem. Přijel na to zahraniční "magor" (= zkratka slova manager) a "virtuální sexuální šéf" (= to byl tehdy marketingový vtip, označení pro šéfa, který je trvale v zahraničí, ale přijede, pojebe lidi a zase odjede). Magor přijel a blábolil cosi o tom, že ty materiály musejí být v obálce přesně seřazené, aby to mělo ten správný účinek. My si teda mysleli svoje, ale když to tak nařídil, tak se to tak udělalo. Jedna obálka měla cca půl kila. I došla jsem s ní na poštu, aby mi řekli, kolik to bude stát, aby na to byly peníze, páč poštovné se platilo výhradně v hotovosti, fakturou to nešlo. Protože se to všechno posílalo do Ruska, činilo poštovné za jednu obálku 125,00 Korun českých. Obálek bylo 1.000, tudíž "pouhých 125.000 v hotovosti. I naložili jsme obálky do aut, bylo toho neurekom, a dovezli to na hlavní poštu, co je vedle nádraží. To nám teda poradili na té poště, co nám vážili balíček, že to tak bude nejlepší, protože tam to dají do přepravek a rovnou do vlaku, s čímž by pošta na náměstí měla problém a našemu autu je jedno, kde náklad vyloží. Nanosili jsme to dovnitř a já nafasovala igelitku s prachama. To bylo asi tak 14:00 odpoledne. Pracovnici pošty při pohledu na tu hromadu málem omyli, nicméně začala statečně zpracovávat podanou poštu. Nejprve zvážila první obálku. Ubezpečila jsem ji, že to ani vážit nemusí, že jsme to už nechali zvážit a spočítat poštovné, a a že všechny obálky jsou fakt stejné, ale přece jen předpis je předpis. Paní se přesvědčila, že to máme dobře, takže jsme začali obálky fedrovat do příslušného okýnka. Do okýnka se to vešlo jen po dvou kusech. Navíc to nebylo možno projet mašinkou, co na obálku natiskne odesílací poštu a poštovné, museli to tisknout na nalepovací štítky a lepit na obálky. Při dvacáté obálce bylo jasné, že to paní sama nezvládne, tudíž jí na pomoc přišla další paní. Obě statečně vážily i lepily a obálky skládaly do košů. Když naplnily asi tři koše, bylo to třeba odnést a ty koše vyprázdnit, aby to nadělení bylo kam dávat. Při asi 200. obálce paní došlo, že to budeme muset platit v hotovosti a máme my vůbec tolik peněz? Protože fakturou se to platit nesmí a pošta musí podané zásilky ten den zpracovat, i kdyby u toho pošťáci museli sedět do rána. I ujistila jsem paní, že jsme to počítali předem a že sebou mám 125.000 v hotovosti v igelitce. Paní se po mém sdělení poněkud orosilo čelo. Při asi tak 600. obálce se paní zoufale plácla do čela, že zapomněla, kolikátá to je obálka a že se to musí znovu přepočítat. To už zpracovávalo zásilky asi pět pošťáků, protože ani dvě paní to nestíhaly. Pošta už byla skoro paralyzovaná, protože ostatní přepážky zavřely, jejich pracovníci zpracovávali naše obálky. V provozu byla vedle té naší otevřená možná tak jediná přepážka, která teda těžce nestíhala. Pošťákům se znovu orosilo čelo, protože všechno se muselo znovu přepočítat, kolik to vlastně stojí. Pak už si dělali čárky jak v hospodě a do košů se skládalo v přesně určeném počtu, aby se to dalo snáz přepočítat, kdyby náhodou něco. No, skončili jsme tu práci těsně před zavíračkou, v cca 18:15 (zavírali v 18:30). K placení si paní přivolala vedoucí pošty, aby se náhodou nesekla, protože rozdíl by musela hradit ze svého. Já vyprázdnila igelitku, nafasovala doklad s astronomickou částkou a šla domů. Na poště si mě za to pamatovali skoro rok, co jsme jim tam nadělali za paseku.
To jen k tomu, proč občas pošťáci nestíhají.