Ranko, naprosto s tebou souhlasím, taky to vnímám tak, že v domácnosti se může o ledačems diskutovat, ale je tam jeden a ten má poslední slovo.

Matka jedlé houby bude asi dost nesnesitelná a soužití fungovat nebude. Bylo by dobře kdy by k tomu sama dospěla. Jak se tu psalo-nabidnout soužití na zkoušku a pak říct, vidíš, že to nefunguje. A navrhovat ta řešení, co se tu psala.

Na druhou stranu-
Představují si, jak onemocnim, ubývají mi síly, nejsem schopná se o sebe postarat. A musím se přestěhovat k rodině dítěte. Celý život jsem byla schopna se o všechno a všechny postarat. A teď nedojdu ani na wc bez pomoci a nepamatuju si, jestli už jsem četla tu knížku. A protože se mi třesou ruce,.zmáčknu něco na ovladači tv a skáče mi tam bůh ví co a já musím.furt někomu říkat o pomoc. Furt dokola o to samý. Můj pokoj je zarizeny podle mych představ ale ostatní prostory sdílíme. A když si sedáme k jídlu, místo abychom byli jednou denně spolu, si někdo čte časopis nebo kouká do mobilu. A když se doplouzim do kuchyně, smrdi tam zaschlé nadobí, protoze ho někdo zapomněl dat umyt. A staci kdyz dojdu do kuchyně a zpatky a mam ponozky plny chlupů z kocky. A na záchodě se věcně na zemi vali rulicky od wc. A když už si společně sejdeme v obýváku, necítím.se tam dobře, protože je tam vše bílé a kovové a připadám si tam jako v nemocnici, kde jsem celý život pracovala a kde asi jednou skončím. Ale nic z toho, co mi vadí, já neovlivnim protože to není moje domacnost a já k to.u nemůžu mít žádné výhrady.