Mám obavy, že to "vychovávání" v dospělosti není jen ze strany od rodičů k dospělým dětem, ale i ze strany dospělých dětí k rodičům. Sáhněme si do našeho dospělého svědomí, kdo z nás nemá tendenci rodičům radit jak mají žít a jak co mají dělat.
Tyhle vychovávací tendence se dají přejít jen pokud je mezi rodiči a dětmi odstup. Ve společném soužití ( a na společných dovolených) to nebude dělat dobrotu.
Já bych s mojí mámou bydlela nerada. Do ničeho se mi "kecat" neopováží, ale vím, že bychom si po třech dnech lezly na nervy - na dovolené i v bytě. S tchýni nám to taky nešlo, i když jsme obě jednotlivě byly fajn ženské. Ale byla tendence sledovat, radit a vychovávat z obou stran. Když si představím, že by mi "vlezla do rajónu" nějaká mladá (dcera, snacha), tak mám osypky, zimomriavky i husinu najednou. Jediný, s kým dokážu bydlet je můj muž. Ale ten je celá já. Navíc chce mít klid a ví, jak na to.