Chtěla jsem prodiskutovat, zda taky máte doma "neslyšící" členy rodiny - myšleno, jak skutečně nedoslýchavé, tak osoby se sluchátky na uších a jak to případně zvládáte nebo se to snad dokonce snažíte řešit?. Mně přepadají střídavě pocity marnosti, vzteku a rezignace (v závislosti aktuálním fyzickém a psychickém stavu a taky fázi menstruačního cyklu). Obě děti mají věčně na uších sluchátka (syn veliká, takže mě to i trkne, pokud na něj vidím, dcera ta malinká, takže si třeba ani nevšimnu i když stojím u ní) a manžel slyší špatně i bez sluchátek. A já něco povídám, často i delšího (třeba vysvětluju, co si mají nachystat druhý den k obědu nebo vyprávím nějaké plány ...) a nakonec zjistím, že mě nikdo neslyšel a ani neví, že vůbec něco říkám A vrchol všeho - syn umí naprosto nevnímat i bez sluchátek - mluvím na něj, dokonce i třeba přitakává, ale jak položím otázku, je mimo. Případně se přijde za 10 minut zeptat na to, o čem jsem mluvila (třeba co si má vzít k snídani) ... Máte to taky, umíte s tím pracovat? Podotýkám, že během školní výuky tu nejsem, školu děti zvládají přijatelně, chodí každý den ven, udělají většinu toho, co po nich chci (pokud tedy slyšely a vnímaly, co říkám), ale ve zbylém čase mají ta sluchátka skoro pořád Zakazovat ji to nechci, ale nějak bych se asi potřebovala vyzenovat, abych s tím uměla líp pracovat nebo co