Stará huso,
ale to se bohužel někdy stane a ani to nemusí být proto, že by ten dotyčný musel být nějaký "špatný člověk". Ani "zhnusit" se mu nemusíš.
Já třeba svoji první lásku "prožívala" skoro deset let, a to jsme spolu reálně chodili jenom krátce, když mi bylo devatenáct/dvacet. Ale nikdy to nebylo uzavřený, z mnoha důvodů, který nemá smysl vypisovat, pořád jsme na sebe naráželi a vzájemně si "ubližovali", psala jsem o tom truchlivou poezii a byla přesvědčená, že kdyby v sobě ON našel odvahu to zlomit, tak budeme šťastně žít navždy. Pak stačil jeden mail, kterej byl taková koncentrace frustrace, zášti a ublíženectví, byť teda nebyl cílený jen na mě, ale spíš jako "obžaloba společnosti", že celejch těch deset let bylo rázem v pytli. Nezačala jsem ho nenávidět, ale v ten moment jsem ho prostě přestala mít ráda, i když bych všechno to, co napsal mohla "rozebrat" a "analyzovat" a dojít k názoru, že to tak vlastně nemyslel a že je chudák, kterýmu něco nevyšlo atd. atd. Prostě mi v tu chvíli došlo, že člověk s takovým nastavením by se mnou šťastnej nikdy nebyl a já s ním taky ne.