Ještě před rokem jsem vyčítala dceři, že tráví hodiny sledováním nesmyslných, uřvaných kreslených seriálů a kreslením jejich postav (byť dcera kreslí pěkně), místo aby se učila. Syn si stěžoval, že se mu ségra nevěnuje a pořád kouká na kreslené blbosti nebo je zalezlá u fixek a čtvrtek. Dcera se bránila, že to nejsou blbosti, že jde o úžasně propracované napínavé příběhy a že jí sledování anime s angličtinou moc pomáhá. Prosila mě, ať se na něco podívám s ní, ať tomu dám šanci a vidím, co ji na tom tak zajímá. Protože se dokázala za jediný rok výrazně zlepšit v AJ, uznala jsem, že anime asi musí mít něco do sebe, a svolila, že zkouknu pár dílů (s představou, že několik dvacetiminutovek neskutečně protrpím). Výsledek za poslední dva měsíce: zhltla jsem všechny dostupné série Attack on Titan a Promised Neverland a teď spolu sledujeme Death Note. Syna chytly anime Naruto a Demon Slayer.
Syn a dcera teď mají společný koníček a zlepšila se jejich komunikace. Mají se k sobě víc než dřív a jsou na sebe hodnější. A já zírám, jak to změnilo mě. Dřív jsem si neuměla představit, že bych dobrovolně sledovala kreslený akční seriál, navíc v japonštině, která mi nikdy nebyla příjemná na poslech. Dneska se těšíme, až si zalezeme do pelíšku na další díl. A střídáme sub a dub verzi podle nálady, přičemž já preferuju sub, protože jsem si s AJ titulky jistější než tím, co v AJ slyším, a japonština mi najednou přijde jako vcelku příjemná na poslech.
Je tu někdo, kdo alespoň někdy sleduje anime?