Mě by možná i zabilo. Když jsem párkrát v životě vstala rychle, myslela jsem, že to se mnou šlehne. Srdce mi bušilo, hlava běžela, cítila jsem se divně a nekomfortně, tělo se té vstávací rychlosti bránilo mnoha způsoby. Celé dopoledne bylo zrychlené, hektické a rozhozené. Vstávat se musí s citem k sobě vlastním. Laskavě a na pohodu.
Já se ráda válím, přemýšlím, chumlám, sním či bdím.. Nepovažuju to za ztracený čas, ale naopak za laskavost poskytnutou mému tělu i duchu.